Nádhera! Úžasný zážitek! Že jsou Krušné hory plné důlních děl,
krušené ohněm a vodou, mlátkem otesané i vrtákem vrtané mně
nějak známé bylo. Že se ale přímo pod Mikulovem nalézá takový
spletenec hodeb a chodbiček, že projít sotva desetinu známých
chodeb nám bude trvat sedm poctivých hodin, to jsem věru netušil.

Prolog byl na trase C. Nádherně tesané středověké chodby,
poutavý výklad průvodce, chodby úzké, nakloněné i sakra nízké.
Vrcholy byly pro men dva - otvor velikosti hlavy, který vedl
do další červí díry a moc moc lákal k vyzkoušení, a historka,
kterak čůrání na stěnu v dole k objevu vytesaného letopočtu vedlo.

Pak krátký nádech vzduchu nadpozemského a následovala druhá
výprava do ementálového nitra hory. Na spodní patra se sešla
vybraná společnost. Zblízka i zdaleka. Na cestu dolu do dolu
se bylo nutno vyzbrojit i vhodnou obuví. Čtyřicet centimetrů
vody a bláta prý na pohorky není vhodné a tak nazouváme
erární holínky. Nazouváme, až na Johnníka, který stále nemůže
trefit to správnou velikost. Nakonec průvodce nese poslední
dávku. Pět holínek. Pět levých holínek...! Johnník chvíli
váhá, ale pak nazouvá dvě levé. Otestuje, jaké zanechává
stopy ve sněhu a jde dolu do dolu. Naštěstí rudné stříbronosné
žíly byly kdysi Matičkou Přírodou uloženy tak nějak do oblouku.
Dvojlevonohý Johnník tak získává nezanedbatelnou výhodu.
Pohyb v oblouku štoly je pro obě jeho nohy natolik přirozený,
že začínáme litovat, že jsme taky neobuli správně tvarované
botky. Naštěstí pro nás (a neneštěstí pro Johnníka) se jeho
oblouková výhoda ukázala býti poněkud jednostrannou...
Když žíla a s ní i chodba na křižovatce otočila do směru opačného,
nemohl chudák jednostranně specializovaný průzkumník zkrotit
dvé svých holínkových kůzlátek a musel pokračovat nikoliv
ve směru prohlídky, ale ve směru svých gumových botek.
Kroužil proto po spirálách stále ve stejné obloukové křivce
a s námi ostatními se střetával jen na průsečících spirály s naší
emantálovou trajektorií. Nesl to ale statečně. Dokonce přežil
i rady nás ostatních v obtížných místech podzemního labyrintu,
kdy bylo třeba opatrně nohy klást do vysekaných stupňů.
"Johnníku, sem dej levou nohu" se totiž ukazovalo až nečekaně
nejednoznačnou radou...

Ale vážně. Moc silný zážitek. Nejen z prohlídky těch obřích
ementálových prostor, ale i z představy obtížnosti práce
středo- i novověkých horníků. Hodně těžce vydělávaný chleba!
Viděli jsme krušnohorsko v podobě dávno minulé a zratili
tam hluboko dole pojem o čase, který dávným kutačům
ukazovala jejich špeklampa. Díky proto všem. Především
nadšencům, kteří zpřístupňují historické štoly současníkům,
organizátorům eventu a pak taky spoluexplorerům, co se
se mnou vydali podle drátěného modelu do hloubi hory.

Bude na co vzpomínat. Pár fotek z horní části možná připomene
i co jsme zažili tam v nekonečné ementálové hloubce.
Zobrazit jako: katalog | tabulku
 

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a k analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Rozumím